Me

10. prosince 2017 v 1:16 | リュウ |  My Mind
Ten smutný pocit když jediný kdo by vám dokázal říct ty "správné" věty, aby jste se probudil jste vy sám, ale vzhledem k tomu, že si to sám nepříznáte tak se trápíte pořád dokola a dokola.
Chtěl bych svou kopii... Dokonalou kopii, která by mě probrala...
 

Proč tu chodím ? qwq

16. listopadu 2017 v 8:47 | リュウ |  My Mind
Zdravím..

Možná jsem se o tom již zmínil, možná ne. Jsem studentem střední školy, oboru informační technologie.
Upřímě, myslel jsem si, že to má smysl, že mě to bude bavit a to je z části pravda, ale posledním týdnem si říkám: "Co tady sakra dělám?".
Chodím sem už třetím rokem, ale cítím se jako bych tady byl desetiletí. Uvědomuju si, jak málo mi tato škola dala a jak hloupí jsou někteří učitelé tady.
Jasně, mají vysokou školu, ale za předpokladu, že je upozorníte na to, že nemají pravdu, pocítíte jejich hněv.
Jednoduchý příklad se mi naskytl už v prváku. Měli jsme hodiny ZSV (Zásady společenských věd/občanská výchova), bylo to více méně normální hodina,
ale paní "profesorka" se rozhodla přijít do třídy se špatnou náladou. Křičela po nás absolutní nesmyslnosti, vyčítala nám chování, které je normánlí a není nijak zakázáno.
Při větě: "Na začátku hodiny, mi odevzdáte mobily..." jsem zareagoval a odvětil "Nikomu nesmí být svévolně zabaven majetek.".
V tu chvíli mi to přišlo nejvtipnější, učitelka, která nás učí o zákonech, státu, právech a podobných záležitostech zčervenala a začala kříčet: "Co si to dovoluješ se mnou takto mluvit."
Docela zabijácké uzavření, jejího výkladu. Měl jsem pravdu, ale přesto se mnou bylo jednáno jako bych se nějak přečinil a dovolil si dotknou se "Boha".
Od té doby pozoruju stovky podobných případů, téměř od všech učitelů a to minimálně v 5ti třídách, tudíž to nemůže být jen námi.
Proč tady pořád chodím ?
Vždyť to nemá úroveň. Stojí mi ten kus papíru dokazující, že jsem udělal maturitní zkoušku za toto chování vůči mě ?
Většina hodin je absolutně nudná a nic nedávájící. Momentálně v jedné z nih píši i tento článek.
Proč náš školský systém funguje takto ?
Touto otázkou odkazuji na další podtéma, kterým je školský systém v ČR.
Školský systém asi nikdy nebude dokonalý. Dostáváme spoustu pro nás zbytečných informací, které v životě nevyužijeme, ačkoliv je nám tvrzen opak.
Vysvětlete mi k čemu mi bude biologie, když chci být programátor ?
K čemu bude grafikovi informace: "Co napsal pan Giusephe Morro?".
Chápu, základní škola nám měla dát základní inormace, pro schopnost začlenit se do společnosti, uvědomit si, co chceme ve světě dělat, ale na střední ODBORNÉ škole mi nepříjde jako vhodné brát
tyto zbytečnosti. Být nucen učit se předměty, které nám jsou absolutně k ničemu.
Proč si nemůžeme vybrat ?
Řekněme, že bychom měli češtinu, matematiku, angličtinu a tělesnou výchovu povinnou a k tomu nám byla dána možnost, si vybrat několik dalších předmětů jakožto dobrovolné.
Nebylo by to lepší ?
Nebylo by to praktičtější ?
Nechodili by studenti do školy raději ?

Loučím se, znuděn ^^

Blindness

13. listopadu 2017 v 20:10 | リュウ |  My Mind
Zdravím...

Tématem nad kterým bych se dnes rád zastavil, jak už název napovídá je slepota. Slepota, ale ne v tom jednoduchém slovasmyslu. Mám tím na mysli to, jak může být člověk slepý vůči sobě, svým myšlenkám, pocitům a názorům.
Momentálně to mohu pozorovat z první ruky u mého nejlepšího kamaráda.
Ačkoliv si to neuvědomuje, pozoruju na něm spoustu negativních změn. Změn, které by vědomně nikdy nepřijal a nechtěl je přijmout, ale ironicky je způsobuje sám. Nalhává si, že trpí depresí. Né, že bych chtěl pohoršovat tuto prognózu, ale poukazuje na to každou chvílí, až nezdravě často.
Jednou se rozhodl zajít si k psychiatrovi, který mu nasadil antidepresiva.
Tou dobou mi to přišlo jako vhodné řešení, uznal jsem, že má problém a potřebuje nějakou pomoc. Pomoc, kterou mu já neposkytnu. Jenže od té doby hledá v těchto prášcích něco, co neposkytují. Snaží se s nimi zahnat veškerý stres a myslí si, že ho zbaví problémů. Naopak, tyto prášky jsou jednoduše řečeno "oblbováky", které bere jen proto, aby si nebral problémy okolo tolik k srdci.
Tento člověk měl jeden úžasný koníček, psaní. Líbilo se mi, jaké používal slovní obraty, jak si se slovy hrál a co všechno dokázal v hlavě utvořit. Tuto vlastnost už u něj ale neobdivuji. Nevím, jestli je to mnou, ale začínají z něj padat více méně bláboly, které se mají těmto slovním obratům podobat.
Bohužel, připadá mi, že jsem si toho, co s ním jeho upjatost na prášcích dělá, všiml až TEĎ.
Můžu jen doufat, že se nějaká zbloudilá duše podívá na můj blog, zhodnotí situaci a poradí mi jak mu pomoct, ale to asi marně. Mohu jen doufat, že si můj nejlepší kamarád přečte mé myšlenky, zhodnotí situaci z jiné perspektivy a zkusí se zamyslet nad tím, jestli je vše v pořádku, nebo není.

Loučím se..
 


Am I stupid or yes ?

31. října 2017 v 15:40 | リュウ |  Storytelling
Well.. dlouho jsem sem nepsal. Je toho spousta co se od posledního článku stala. Docházím k mírnému, řekněme prozdření.
Abych začal. První věc, kterou bych se már vypsal, je čtvrteční akce. Byl jsem s přítelkyní, jejími kamarádkami a mým nejlepším kamarádem na akci v klubu.
Těšil jsem se na ni, ale primárně jsem tam šel čistě proto abych se opil jak doga. Neměl jsem v plánu si to užít, ale někde v hloubi duše jsem v to doufal.
Už cestou tam mě zaskočila jedna věc, přesněji jedna osoba. Tou osobou je má přítelkyně, která mi při mé snaze s ní mluvit řekla "Chci se bavit s kamarádkami".
Pochopil bych to, ale vzhledem k tomu, že jsme se měli tuto akci spolu hezky užít, nic moc. Zrovna v tu chvíly přistoupil do tramvajové soupravy můj nejlepší kamarád.
Hned jsem se k němu přichomýtl a řekl mu co se děje. Už jsem měl něco v sobě (vodku), tudíž se mi prve smál, ale potom se na mě jen nechápavě podíval. "Proč ?".
Ano. Opět je to tady. 18-ti letý chlapeček si vylévá své bolavé srdéčko...
Anyway.. Při dojezdu jsem přitelkyni řekl "Dělej si co chceš, já budu s P**", jelikož jsem pochopil, že já nejsem ten s kým chce trávit večer.
A prblémy nastali. Kamarád se o mě původně chtěl "starat", ale při první příležitosti, kdy jsme se rozdělili, jsem se dostal mezi pro mě cizí lidi a začal s nimi pít.
Neměl jsem tušení kdo to je, ale měli alkohol a v mém stavu v té době to bylo jediné co jsem chtěl (Nemyslet na to, že mě něco trápí).
Po chvilce jsem se opět oddělil od skupiny a našel mého kamaráda. Dali jsem si pivo, přičemž mi prozradil, že se mu líbí jedna slečna. Neváhal jsem. Řekl jsem si, že chci aby si užil večer a slečnu přivedl k němu, aby se seznámil. Odešel jsem ven, sedl si před klub a zapálil si. Začal jsem přemýšlet a to byla ta chyba.
Všechny problémy a stres, které jsem ukrýval pod povrchem, jsem vypustil ven. Rozbrečel jsem se jako malé děcko. Měl bych se stydět. K tomu se mi udělalo neskutečně špatně a začal jsem zvracet. Přátelé a přítelkyně mě uklidňovali a i přes mé žádosti aby se bavili a nechali mě tak, se mě snažili utěšit.
Nakonec jsem řekl, že chci domů a odešel za doprovodu přítelkyně....
Zkazil jsem si celý večer, jenom proto, že jsem citově nevyrovnaný jedinec.

Dalšího dne jsem nad čtvrtečním večerem. Říkal jsem si, že to není nic čím bych se měl trápit, že se prostě chtěla bavit, že toho na mě prostě bylo moc.
Ale pokračovalo stresové období. Hlavní činností mé přítelkyně bylo to, že si chatovala s kamarádkama na mém ntb. Co jsem mohl dělat, vím, je toho mnoho ale já jsem geek.

Další perličkou mého života je můj otec. Naše společné vztahy vypadají jako vztah banky s klientem. V podstatě se mu ozvu jen když potřebuji peníze.
Vím, zní to jako bych byl hrozná svině, ale vzhledem ke vzpomínkám (jak pil a mlátil matku) se to asi nikam nehne. Taktéž proto, že s pitím neskončil.
Maybe to někdy dokončím qwq...

Moje minulost protínající součastnost

9. října 2017 v 22:00 | リュウ |  Flashback
Zdravím.

V poslední době se setkávám s nemilou událostí.
Veškeré myšlenky, které sjem se pokusil za svůj život vytěsnit, se derou zpět.
Přemýšlím na ztrátou mého dědy, nad tím jak jsem viděl otce alkoholika mlátit matku, nad ztrátou kamarádky, která se zabila, nad každou chybou kterou jsem v mém životě udělal, nebo nad věcmi které mohli být dnes jinak.
Při těchto myšlenkách se mi v običeji objevují slzy. Dosti trapné na 18ti letého člověka.

Nejsem se sebou spokojen, ale tyto myšlenky ze mě v mých očích dělají odpad. Cítím se, jako bych za většinu těch věcí mohl já. Proč si vyčítám chyby, se kterými již nic nenadělám ?


Why am I talkin' ?

3. října 2017 v 16:47 | リュウ |  Storytelling
Zdravím..

Dnešním dnem jsem se setkal s další ze svých chyb. Tou chybou je to, že si nedávám poroz na pusu.
Už dávno jsem si všiml, že často říkám věci které lidem ublíží, naštvou je, nebo je přinutí k nějaké odpovědi která raní mě. Není to tak, že bych lidem kolem sebe chtěl nějak uškodit, ale očividně to berou jinak než já.

Prvním z dnešních případů je můj nejlepší kamarád.
Momentálně je zamilovaný do jedné nejmenované slečny. Bavili jsme se o ní a vzhledem k tomu, že o ní pár věcí vím, řekl jsem je. Jedna z nich není vůbec lichotivá, ale na druhou stranu není ani špatná. Záleží samozdřejmě na úhlu pohledu. Po zíjštění několika infomací se můj kamarád opět uzavírá do sebe. Velice ho to vzalo, aniž bych byl schopen videt důvod proč. Upřímně, ani on mi nedokázal vysvětlit proč mu to vadí...

Druhý dnešní případ se týká mé přítelkyně.
Odkazujíce na můj minulý článek musím říct, že se s ní poslední dobou cítím lépe, ale..
.. dneškem o tom zčínám opět uvažovat. Pro nastínění situace. Informoval jsem přítelkyni o tom, že končím 15:30 ve škole, přičemž ona končila 14:40. Touto informací jsem ji mírně zalhal, abych ji mohl překvapit před školou. Byla šťastná když mě viděla, nebo.. alespoň mi to tak připadalo.
Došli jsme ke mě domů, měli jsme asi hodinku, než jí měla začínat výtvarka. Měli jsme sex.
Jednoduché vyplnění volného času, poté se začala oblékat a pokračovalo to:
Ona "Doprovodíš mě ?"
Já "Určitě."
Ona "Nechtěl by ses stavit i o odpolední pauze ?"
Já "Promiň miláčku, ale nechci trajdat pořád tam a zpět."
Načež se naštvala a nechtěla už ani odprovodit.
Pro doplnění informací, výtvarku má asi 5 minut cesty od mého bytu, takže opravdu nevidím důvod jít tam, pak domů, po hodině opět tam a zpět a to jen na pár desítek minut a pak opět..
po hodině ji jít vyzvednout. Chtěl jsem vynechat jeden krok a problém byl v tom, že jsem promluvil. Mohl jsem překousnout půl hodinku mého času ale já ne, jako bonus, vzhledem k tomu, že to bylo po sexu, tak se cítím opět hůř. Vypadá to jako bych ji měl jen na to ale tak to není.

Třetím bonusem, který se stal mezi prvními dvěma body. Měl jsem s kamarádem takovou dohodu.
Chtěl jsem mu dát jeden nejmenovaný předmět za to, že mi koupí cigarety. Souhlasil.
Vzhledem k tomu, že je to můj spolužák, není těžké se sejít.
Končil jsem o hodinu dříve, ale v době obědové pauzy. Po asi 10 minutovém čekání před školou jsem usoudil, že šel nejspíše domů (nevěděl jsem, že po obědě mají ještě hodinu).
Šel jsem tedy směrem na tramvaj, když tu náhle.. SMS "Kde jste, teď jsem doobědval"
"Well směr zpět" prošlo mi hlavou a odpověděl jsem mu na SMS ať čeká u lavičky před školou.
Tam nebyl když jsme dorazili. Šli jsme tedy do obchodu kousek od naší školy, napadlo mě, že tam šel. Dalších 10 minut a on nikde. Po východu z obchodu a optání se spolužáka se ukázalo, že šel do školy. Takže super, tolik času promrhaného a pro nic. Nevadí mi, že jsem neměl cigarety, ale princip. Zbytečně zabitý čas chůzí sem a tam..

Teď sedím na parapetu svého okna, kouřím cigaretu a dumám nad vším co dělám špatně.
Je toho hodně.. možná až moc. Lidem na mě vadí nespočet věcí a ačkoliv mi dochází, že se nikdy nezavděčím všem. Mrzí mě když se na mě zlobí mé okolí, mí přátelé, má přítelkyně, rodina...
Nechci už nikomu ubližovat..

Loučím se..

Problémy v ráji

2. října 2017 v 13:13 | リュウ |  My Mind
Zdravím.

Poslední dobou se cítím velice nejistě.
Pokud jste už četli, nějaký z mých ščlánků, mohli jste si všimnout, že mám přítelkyni.
Velice ji miluji, jsem s ní šťastný. Sic se známe necelý rok, cítím se jako bych ji zdal celý svůj život.
Avšak i přes tyto pocity jsem poslední dobou velice nejistý, což se mi pře s původní myšlenkou.

Se svou přítelkyní pracuji, vídám se s ní téměř každý den, vždy když je to možné a nebo si občas skypujeme. Myslel jsem si, že to bude v pořádku i přes mou myšlenku, že když spolu budou lidé pořád, začnou si lézt na nervy. Všímám si, že se poslední dobou více hádáme, nebo se minimálně zlobíme jeden na druhého. Nechci se s ní hádat, vždyť tu ženu miluji, ale cítím se poslední dobou takový nesvůj. Všímám si změn v našem vztahu i těch nejmenších. Chci aby byla šťastná, ale do hlavy ji prostě nevidím.

Poslední takový případ se stal asi před 20 minutami. Jsem hráčem počítačových her. S přáteli se po večerech scházím na tsku ( pro neznalce, něco jako skype ). Přítelkyně se k nám chtěla připojit na hlasové komunikaci, ačkoliv v podstatě o dané hře nic neví. Došlo mi, že ji to tam nejspíš nebaví, po tom co jsem si všiml, že si vypla snímání mikrofonu. Poslal jsem ji omluvnou zprávu, že chápu, že ji to tam nebaví. Ale nedostal jsem odpověď. Na zpárvy na faceboku taky ne, tudíž mé "miluju tě" zůstalo bez odpovědi. Po hodině když jsem chtěl jít spát, jsem poslal mírně netaktní zpávu s koncem "Dobrou noc". Tak a tady to je.. rozjelo se to.
Nebyla z toho hádka, ale očividně upadla do špatné nálady, která přešla i na mě, přičemž jsme si při znovuzahájeném dialogu, danou náadu akorát zhoršili.. :/

Nevím co mám dělat. Jak ji pomoct, během psaní tohoto článku se mi opět pomotali mé myšlenky a soustředím se na jiný problém... FML... Snad To někdy budu mít čas napravit... :)

Loučím se..



True Friends Stab U in The Front

1. října 2017 v 1:54 | リュウ |  Storytelling
Zdravím.

Well...
Abych vás uvedl do situace....
Mám ve svém životě 3 přítele o kterých si myslím, že jim mohu věřit. S jedním z nich jsem si z poslední rok, sedl, začali jsme si rozumnět. Hodně jsem se mu otevřel, což je vzhledem k mé nedůvěřivosti velice nezvyklé.
Tento člověk, začal mít v jednu dobu určité problémy. Prve to vypadalo, že se jen nedokáže smířit s rozchodem s přítelkyní.
Tudíž jsem s ním trávil hodně času, nabízel jsem mu, že ho s něký novým seznámím, nebo, že něco podnikneme, ať příjde na jiné myšlenky. Jenže! Z ničeho nic BOOM! zamiloval se do nejlepší kamarádky své EX. Ona slečna měla/má přítele, který.. jak bych to řekl.. je "nevhodný" do vztahu, ale ona jej slepě miluje a toto rozhodnutí ji asi nikdo nemá právo brát. Trvalo to nějaký ten měsíc, než se přes to můj kamarád přenesl. Opět jsem se mu pokoušel jakkoliv pomoct, ať už poradit, odradit ho od ní, nebo naopak ji dostat nějak k němu. Nic nepomohlo.
Daný kamarád se dostal do bodu, kdy si zašel se všemy svými vnitřními útrapami k doktorovi (psychiatr).
Na tomto místě dostal antidepresiva, při další návštěvě ještě mírně silnější než na začátku.
Řekl jsem si: "Na jednu stranu je to fajn. Pomůže mu to. Snad se bude cítit lépe."

Jako já taky bloguje. Po těchto velice krátce shrnutých událostech se ale dozvídám. Že jsem nejspíše naobtíž.
Nebo spíše, že mu spíše než pomáhám, ubližuji. Nechci to navléknout tak, abych vypadal jako hrdina a on jako záporák, ačkoliv to píši mírně rozhořčen. Spíše mě mrzí, že takové situace nastávají.
Nevím co teď qwq
Opět se cítím jako useless shit, když nejsem schopen ani pomoct kamarádovi v nouzi a jsem mu naopak na obtíž. :/
Loučím se....

Noční Úvaha

23. září 2017 v 11:21 | リュウ |  My Mind
Zdravím

Včerejší noc pro mě byla poměrně zajímavou.
Téměř jsem nespal, jelikož jsem se chystal o půlnoci vyzvednout mou přítelkyni při dojezdu z výletu do Španělska.
Do té doby jsem měl spoustu času. Kolem 7mé hodiny jsem si dle svého zvyku sedl na parapet mého okna a zapálil si.
Hlavou mi začali probýhat zvláštní myšlenky. Napadlo mě, co se odehrává v hlavě vězňům, přesněji co se odehrává v hlavě vrahům, lidem co někoho znásilnili a sociopatům.
Ačkoliv vím, že Sociopati mají problém s empatii a vciťováním se do svých obětí. Ale myslím, že není možné, aby měli v hlavě absolutní prázdno. Zmínění vězni se musí neskutečně měnit v dané malé místnosti. Ona cela je velice omezujíci místností a taktéž musí neobyčejně pobuřovat onu mysl. Těmto lidem se ale naskýtá příležitost. Příležitost srovnat si myšlenky, rozjímat nad smyslem života a nad myšlenkou "Kým chci být?".
Upřímně by mě zajímalo jaký to je pocit, být v situaci, kdy mi nezbývá nic jiného, než se zamyslet nad samým sebou.
Jak by mě to změnilo, co by ze mě bylo ? Jaký bych byl.
Tohle téma bych nejsíše mohll rozvíjet do nekonečna, ale nejspíše bych k ničemu produktivnímu nedošel.
Moje prokrastinace opět převládá :c
Předpokládám, že tento článek bude jen ztrátou času pro jakéhokiliv čtenáře, ale stejně to postnu.
Loučím se c:

Heyo

17. září 2017 v 19:51 | Ryuji |  Storytelling
Zdravím.
Je to opět tady. Můj druhý pokus o vypisování mých myšlenek na blog.
Rád bych začal nastíněním mé osoby. Je mi 18 let, jsem student, mám brigádu a zbytek svého volného času prosedím u internetu. Okruh mě blízkých lidí sdílejí mý 3 přátelé a má přítelkyně. Celkově vedu poměrně nezajímavý život.
K mým koníčkům patří hraní her, anime, programování a grafické práce, nejsem vzorný student a má čeština je na bodu mrazu, jsem rád, že procházím ve škole >,< . Jsem silný kuřák, což je v mém mladém věku docela sebedestruktivní, ale uklidňuje mě to od stresu z okolního světa.
Well.. Tohle je zatím asi jediné co má hloupounká hlavička dokáže vyplodit. prozatím se opět loučím c:

Kam dál